Co tu vůbec dělám a tak

15. září 2016 v 21:12
Nejdřív se zkusim dostat přes to, jak hnusný jsou šablony na blogu.cz, a taky to, že se mi s tim nechce nic dělat. A že už skoro neumim psát česky, což je docela smutný a budete se přes to nejspíš muset dostat i vy. Těch skoro pět neúspěšnejch let na anglistice mě úplně odtrhlo od čtení knížek v jinejch jazycích.

Nicméně, nevim jestli mám vůbec začít s tim jak jsem se dostala k celý tý vášni pro skandinávský země, tak aspoň teda ve zkratce: když mi bylo asi dvacet, jela jsem na tři tejdny do Finska. Pak jsem se učila semestr finsky, to vůbec nedopadlo (perkele). Další léto jsem byla s kamarádkou ve Švédsku, ale to ve mně nějak extrémní zalíbení nevzbudilo. Nevim vlastně proč, protože už to jsou tři roky a pořád mluvíme o tom, jak to vlastně bylo boží, ale tehdá mě ještě vůbec nenapadlo se tu divnou řeč začít učit (teda divnou, tehdy mi to tak přišlo, vlastně už ani nevim proč), natožpak se sem přestěhovat. To přišlo až někdy na jaře minulýho roku.

Spotify mi doporučilo nějaký švédský zpěvy, tak jsem se zaposlouchala, pak jsem se rozhodla, že seru na všechny jazyky na vejšce (to jest němčina a pak španělština, nutno dodat, že vejšku jsem nedodělala takže si ze mě příklad neberte) a začnu se učit švédsky. Pořád švédsky neumim, takže moje metody taky nejsou žádnej zázrak, ale domluvim se snad líp než po čtyřech letech němčiny na gymplu.

Pak jsem si našla na netu kamaráda z Göteborgu, za kterym jsem jela a rok s nim chodila, ale to taky nedopadlo - teda dostala jsem kopačky, zbořená iluze budoucnosti, pláč a hysterie a tak! Ale jsem za to ráda, protože hezkejch švédů je hodně a zatim se mnou všichni zametaj ale, no víte co, k tomu se radši dostanu pozdějc nebo možná nikdy.

V létě jsem do Švédska jela s kamarádama stejně znova (akorát se vyhejbám západnímu pobřeží, lol, eh, lol) a kromě toho jsem si udělala profil na aupair stránce. Jasný, že jsem chtěla normální práci, ale to se blbě hledá bez vejšky a bez peněz a bez švédštiny. Takže já, která se o děti v životě nestarala. Taky mě moc nikdo do rodinky nechtěl a už jsem to skoro vzdala, byla jsem na Gotlandu, zase se mi někdo po skype rozhovoru neozval, když tu jsem se začala bavit s jednou rodinou ze Stockholmu. No a tak jsem přijela ke konci srpna zpátky do Prahy, pobyla čtyři dny, sbalila si věci a teďka jsem tady. Starám se o tři děti. Tři. Já. Občas o tom přemýšlim a směju se.
Stockholmský metro, jo!

Občas jsem z toho tak vystresovaná, že bych si nejradši dala cigáro, ale bohužel jsem před odletem musela přestat. Už jsem se ale přizpůsobila švédskejm zvykům a z absťáku mě celkem dostává snus, teda žvejkaci tabák. Pokud nevíte o co jde, je to takovej odpornej pytlíček tabáku, kterej si koupíte v kulatý pixle a pak si to narvete pod horní ret jako sysel. Když jste mezi lidma, nemůžete to ani nikam plivat, takže se vám dělá pěkně blbě a žloutnou vám z toho zuby, ale nechce se vám aspoň kouřit. U nás je to prej nelegální, ale můžete si to koupit někde v trafice na Míráku i s českym nápisem, pokud po tom vaše srdce touží.

Takže jsem přijela a starám se o děti, dvě holky (1.5 a 4 roky) a kluk (skoro 6). Nevim jestli o nich vlastně chci psát jménem, protože mě trápí trochu paranoidní představa, že si to tu začnou číst jejich rodiče přes překladač a dostanu padáka, takže se o nich asi budu vyjadřovat opisně, i když to nepomůže vůbec, ale vůbec ničemu.

Rodiče jsou oba úspěšný a nejspíš maj i spoustu peněz, ale bydlíme na průměrnym předměstí. Ráno musim vstávat v šest, abych děti dostala do školy a školky, což je celkem boj, ale rozhodně menší, než je dovézt zpátky, protože to už jsou probuzený a hladový. Neuměj anglicky, takže si musim vypomáhat lámanou švédštinou a většinou ani moc nevim co mi řikaj, což mi trochu vadí. Vyzvedávat ze školy tři děti je náročný a všichni kolemjdoucí se na mě dívaj a asi si říkaj jak je možný, že jsem to ve svym relativním mládí takhle stihla. A taky že je vůbec nezvládám.

Což je fakt, většinou se snažím hlavně, aby nejstarší chlapeček nelezl na obří šutry, nemačkal zvonky a neházel šneky o zeď. Většinou za cestu ze školy domů zvládne udělat minimálně dvě ze tří položek plus ještě nějakou legraci navíc, dneska například našel na zemi kus provázku s třásněmi a začal ho pojídat. Snažila jsem se mu vysvětlit, že na to určitě někdo načůral, ale bylo mu to jedno. Pak jsme šli do parku a paradoxně jedinej kdo se nepotřísnil tělníma tekutinama byla nejmladší holčička. Druhá si načůrala do sandálů a pak odmítala jít, takže jsem jí musela vézt taky v kočárku a chlapeček měl taky trochu problém, no dobrý, domov je blízko ale na silnici jsme ztratili prstýnek s ELSOU a pak ho přejelo auto, takže další průser a tak.

Musim teda ale říct, že je to asi už lepší než ten první tejden, důležitý je jim okamžitě po škole vrazit sendvič, malá holčička v kočárku se v tom okamžitě vyválí a je pak celá od sejra ale to nevadí, hlavní, že jsou spokojený a najezený. A už se asi i o trochu míň stresuju. Občas jsou moc roztomilý, až jsem překvapená, když pro ně občas přijdou do školky a hned se rozeběhnou mě obejmout. Myslim, že tahle zkušenost ale stejně na několik let spolehlivě utiší mé biologický hodiny.

Minulej tejden jsme jeli na sever Švédska až ke Skellefteå a byli jsme tam šíleně dlouho, víc jak tejden. Vůbec se mi nechtělo jet, měla jsem mít v pátek večer randíčko, ale vyrazili jsme. Příroda byla vážně nádherná, ale zůstala jsem uprostřed lesů bez internetu jenom s dětma a s rodinkou. Všichni jsou na mě hodný, ale znamenalo to, že jsem nemohla nikomu posílat svoje zahořklý poznámky a poznatky, tak jsem dokonce i začala běhat, převážně nudou. Rodiče jezdí každoročně na lovy, takže se na několik dní skoro vypařili a stříleli v lese losy.

Po cestě na sever. Tady jsme byli čůrat.
Skellefteå


Autobusy vám tam přejou hezkej den - a byl to hezkej den!

Všichni se mě ptaj, jestli jsem něco ulovila, ale jediný losi, který jsem viděla, byli už mrtvý. Jednou jsem měla tu čest se jít podívat jak je stahujou - přivezli mrtvýho losa na bagru, vyklopili, uřízli hlavu, a tak dál no. Nejsem vegetarián, tak jsem si řikala, že bych tim asi neměla bejt zhnusená, ale moc hezký to nebylo.
Moje chajda s polární září.


Polární záře bylo hodně!


Mimochodem, v obejváku máme vycpanýho bobra a obrovskou kančí hlavu. Vkusné dekorace.

Po pár dnech jsem si tam, ale docela zvykla. Nějaká dobrá žena mě dokonce odvezla na den do města. Taky mi vysvětlila, že Västerbotten je přesně ten region, kde lidi místo "jo" vydávají bizarní zvuk vdechnutí, něco jako "šu". Je to fakt divný a rozhodla jsem se, že to nikdy dělat nebudu. Skellefteå nic moc, ale další den jsem byla v Umeå a to už bylo podstatně lepší, akorát, že trochu pršelo. Byla jsem se podívat v muzeu a viděla jsem...fakt starou lyži. Měli tam hodně lyží a všechny byly starý, ale jedna byla ve speciální vitríně. Tak to byla ta skutečně stará lyže. Nevim proč se o tom tak rozepisuju. Asi protože se tomu pořád trochu směju.

Zataženo v Umeå


V sobotu jsme byli na nějaký vesnický slavnosti se všemi místními lovci. Bylo mi sděleno, že se tam bude pojídat tradiční severošvédská pochoutka zvaná palt. Přišla jsem tedy, místnost byla plná lidí až na vyjímky okolo padesáti a vypadalo to jako někde v malý vesničce u nás, s tim rozdílem, že půlka lidí byla zutá. Švédi si sundavaj boty snad ještě víc než my. Oceňuju teda aspoň to, že se nikomu nesnažej vnucovat smrdutý bačkory.

Ten slavnej palt byl nakonec obyčejnej knedlík, kterej se ani nedal pozřít takže nedoporučuju. Normální plněnej knedlik, akorát obří a samý těsto. Snažila jsem se tu masu zvlhčovat brusinkovou marmeládou, ze který už se mi teda taky trochu zvedá žaludek, ale nepomohlo to. Nedojedla jsem, slušně poděkovala a vypařila se; hlavně potom co se se mnou snažil konverzovat starší muž se silným severošvédským přízvukem, kterýmu jsem nerozuměla ani slovo.

Chytali jsme ryby!
Chytili jsme. I větší, ale byla jsem líná s foťákem.

Byli jsme u pána, co měl tuhle chajdu v lese u moře. Boží, chci.


V neděli jsme se vrátili do Stockholmu, trvalo nám to přesně deset hodin autem, ale dalo se to celkem zvládnout, až na to, že malá holčička skoro celou cestu nespokojeně řvala. Ke konci naštěstí usnula, to je pak moc roztomilá. Vypadá trochu jako malinkej opilej angličan, protože je hrozně zrzavá a na všechno rezolutně ukazuje prstem a vykřikuje NEJ. Taky se konečně už naučila rozlišovat mezi dospělými ženami a přestala mě oslovovat "mama" čímž se mi celkem znatelně ulevilo. Hlavně, když jsem seděla v kuchyni s jejím otcem, ona mu slezla z klína, rozeběhla se ke mně a začala nadšeně vykřikovat mama. Trapnej moment. To pak člověk neví moc co má říct. Kromě "eeeeh okej" nebo tak. Teď už mi řiká Anna, takže se to naštěstí vyřešilo.

Högakusten po cestě zpátky.

No a v úterý jsem konečně byla večer v hospodě v centru! Po takový pauze od pití jsem po třech byla opilá a jela z metra na longboardu. Nejsem na sebe úplně hrdá. Chlapec mi vyprávěl o tom, jak je šíleně úspěšnej, ale alkoholik, tak to bylo nakonec docela vtipný, akorát, že prej se ve Stockholmu hrozně blbě dělaj kamarádi. To už mi tak nějak došlo, ale mně se blbě dělaj kamarádi všude.

Nemám komu ovšem vyprávět svoje zážitky, takže jsem si začla psát tenhle nezáživnej blog. Tak mi sem aspoň hoďte komentář a tak. Dík a hej då
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barbora Barbora | 16. září 2016 v 21:51 | Reagovat

Mrkni se na http://www.svobodnyblog.cz/

2 Mari Choi Mari Choi | Web | 23. září 2016 v 15:23 | Reagovat

Nejmladšímu dítěti, o který jsem se kdy musela starat bylo už naštěstí pět. Teď jsem jako au-pair v Londýně a mám, díky Bohu, dvě starší holky. Té mladší je devět a té starší dvanáct (au-pair stále ještě mají pravděpodobně proto, že jejich táta pracuje v Srbsku a včera konečně po třech týdnech dorazil domů...a v úterý už zase odjíždí).

Sama nevím, jestli bych měla v Londýně příští rok zůstávat, jelikož by hodně lákalo se podívat do Japonska nebo do Koreje, ale přemýšlela jsem i o nějaké té severské zemi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama